Zimní zahrada kutnohorského hotelu U Kata 4. 11. téměř „praskala ve švech“. Spousta Kutnohořanů, lidí z okolí a dokonce i z ciziny chtěla být přítomna zahájení výstavy obrazů a dalších artefaktů kutnohorské rodačky Jitky Rudolfové (rozené Wildtové). V krátkém úvodním slovu Hana Kvasilová přiblížila životní osudy autorky i její cestu k první veřejné prezentaci, o hudební zážitek se postarali Monika a Mirek Řepovi. Byli jsme přítomni splnění jednoho velkého přání.

Jitka Rudolfová se k „opravdové“ tvorbě dostala až ve zralém věku, přestože nesporný talent i životní zájmy ji k tomu předurčovaly vlastně od dětství. Doba „buržoazní původ“ jí znemožnily studium na výběrové škole (na vernisáži zazněl i úryvek z vyjádření ředitele osmiletky k její přihlášce: „… pro velký počet žáků, jejichž rodinné prostředí, podle kádrového prověření, dává pro studium na výběrových školách lepší záruku než ve Vašem případě, rozhodla komise nedoporučiti přihlášku Vaší dcery do výběrové školy…“). Místo vysněného studia na výtvarné škole se vyučila dámskou krejčovou.

Život běžel dál. Jitka Rudolfová nikdy svou lásku k výtvarnému umění neopustila, tvořila však dlouhá léta „spíše pro sebe a své nejbližší“. Nacházela si vzory (Waldhauser, Šedivý, Monet a řada dalších), stala se manželkou, maminkou, babičkou, postupně si doplňovala vzdělání, pracovala ve školství), byla ředitelkou SOŠ a SOU oděvního v Kutné Hoře, atd.

Touha vyjádřit se k životu a světu kolem sebe i jako výtvarnice však stále „doutnala pod povrchem“. A pak přišel zřejmě rozhodující zlom: K šedesátinám dostala od svých dětí vše potřebné pro olejomalbu s přáním: „Mámo, začni konečně malovat!“

Vraťme se zpět na výstavu. Najdeme na ní olejomalby (Jitka Rudolfová absolvovala kurzy olejomalby u pražské malířky Věry Šteflové), kresby, akvarely i originální techniky s využitím přírodních materiálů – námětem je často milovaná Kutná Hora, její dominanty i uličky a snivá zákoutí, z jiných obrazů cítíme lásku k přírodě i důtklivý vzkaz: „Dívejte se, hledejte a nacházejte spolu se mnou!“

Všechno se do jedné (první, jistě však nikoli poslední) expozice samozřejmě nevešlo: Výrobky ze slámy, šustí, vzniklé drátováním, apod. Mohli bychom dlouze popisovat životní osudy Jitky Rudolfové a hledat klíč k jejímu dílu. Její život a tvorba jsou v souznění – o tom přesvědčil spontánní potlesk i mnoho upřímných, vřelých vět v „knize hostů“. Kdo nestihl vernisáž, může se přijít do minigalerie hotelu U Kata podívat až do 2. 12. A všichni se můžeme těšit na to, že s dílem Jitky Rudolfové se nyní budeme setkávat stále častěji…