PADESÁT ROKŮ OD BRATRSKÉ POMOCI... Nemohu se od té fotky odtrhnout. Můj nejlepší kámoš Oskar ji pořídil před padesáti lety, když nám bylo málo přes dvacet roků – věk, v němž lidem sny připadají splnitelné, život nádherný, minulost překonaná a budoucnost smysluplná. Co ten snímek dokumentuje: Skřípění tankových pásů, plačící usmrkaný vojáček, vystavený plivancům a nadávkám mých spoluobčanů (zjevně neví kde je, odkud se tu vzal), zvolna se otáčející tanková věž až do polohy, kdy hlaveň děla míří přesně na okno hospody, z níž vyhlížíme do slunného dne na prašnou ulici (v minutě je sál vyprázdněn), zohýbané a zpřevrácené dopravní značky (tohle později hodně zdůrazňované hrdinství však doopravdy nikoho nadlouho nezmátlo, okupanti měli brzy pod kontrolou celou naši vlast), zeď nad železničním náspem popsaná výkřiky, oslovujícími spíše nás než nově příchozí a na dlouhé roky se usadivší „spojence“, babka s holí, stojící jako socha, zahleděná do sebe a zřejmě do těch třiadvaceti let, v nichž pocit vděčnosti za konec války přebíjel všemožné přehmaty, hlouposti, křivdy a příkoří. Teď tam tedy stojí bez hnutí a už ani neutírá slzy, valící se přes vrásky pobledlé tváře: Život ještě neskončil, ale ztratil smysl. Co ještě na té fotografii je: Zašifrovaný hluk motorů a lidských hlasů, oblaka kouře od výfuků a ohňů, jež vzplály uprostřed ulice, na obloze zlověstné mručení letadel. Je 21. srpen 1968. Do naší země vstoupila vojska spřátelených armád. Čelní politici jsou izolováni... Co bylo předtím a co potom, je chronicky známo. Stručně: Obrodný proces, naděje, okupace, normalizace, beznaděj. Nikdo z mé generace nemohl zůstat lhostejným.

Té současné (polistopadové) už to všechno připadá jako dávnověk. Nač to připomínat, když si můžeme koupit... Když se smí zpívat, recitovat, vydávat, natáčet v podstatě cokoli... Když počet rodin s bazénem na zahradě rapidně stoupl...Když sleva stíhá slevu a na prodej je téměř vše...Dobrá, tak já vám řeknu, proč já, Oskar a tisíce našich generačních druhů zapomenout nemůžeme. Život tě donutí vnímat souvislosti. Uvědomit si, že v druhé polovině šedesátých let minulého století se zdaleka neusilovalo o změny jen u nás, v Polsku, Maďarsku, SSSR (tam ovšem nejméně viditelně), ale také ve Francii, Anglii, v SRN, USA...Božstvo konzumu, stále více automatů namísto šikovných rukou, stereotyp, absence citů, vláda věcí, pragmatizmus, všudepřítomná reklama se ukázaly nepřijatelnými pro spousty lidí na obou politických pólech světa. Ten sen, to hledání smyslu života, kterým přece musí být něco víc než lepší bourák, koupelna, narvaná lednice, ten je věčný a ten nám právě v době, kdy jsme mu uvěřili, byl ukraden. Nedělejme si iluze. Revolta v Československu vydržela tak měsíc, dva. Lidé dál vstupovali do strany, která ztratila i pouhý nádech avantgardy, do Lidových milicí, natahovali na rukávy pásky pomocníků VB, houfně spolupracovali s StB...NECHALI SE KOUPIT za funkce, platy, různé výhody, klídek, smrádek, teplíčko. Pojďme dál. Ten současný klídek, smrádek, teplíčko je vyšperkován: Smíme za hranice bez ponižujících procedur, pověstné banány i hajzlpapír jsou na pultu bez protekce i bez fronty, ale pomalu se také NECHÁVÁME KOUPIT a v drtivé většině zase jen přihlížíme, jak se křiví charaktery, uplácí, podplácí, lže, podvádí a jak nám (lidem celého světa) zase začíná chybět nějaký smysluplný cíl, ideál, sen – jak by asi Oskar (momentálně ležící ve špitálu po silném ataku mozkové mrtvice) řekl: „Nějakej takovej jako byl ten, co nám v tom osmašedesátým škrtli.“ Brzy od nás už bude mít současné mládí pokoj. My mu žádná velká moudra nedlužíme. Jen bychom chtěli připomenout, že forma státu, vlády, soužití může být vždy lepší, než ta již známá, říct prostě a jednoduše: „Teď jsme dospěli k ideálu“ zavání nebetyčnou (a nebezpečnou) blbostí.V antickém Římě měli sice senát, ale také otroky. Demokracii si nesmíme plést s vládou lúzy. Svoboda neznamená anarchii. Všemožné typy hospodaření, všechny ty akciovky, eseróčka, trusty, monopoly, burzy, spekulace, konkurenční boj, nadnárodní společnosti, atd., to přece není jediný způsob, jak zacházet s majetkem - že nám to dnes jakž takž funguje, přece neznamená, že to někdy nepůjde lépe, spravedlivěji, přijatelněji. A nikdo, nikdo, žádný systém, žádný přepych, žádná takzvaná vysoká životní úroveň nemá právo brát člověku jeho sny... -hos-