Na pět dnů ožilo kutnohorské předměstí Sedlec (zejména prostranství v okolí katedrály Nanebevzetí Panny Marie) zhruba sedmi desítkami atrakcí, z nichž mnohé zdálky připomínaly věže supermoderního velkoměsta. Pronájem prostranství a organizace poutě byly i letos svěřeny osvědčenému Josefu Tříškovi, policejní dozor byl poněkud zesílený (a lidé se skutečně cítili bezpečněji), dopravní komplikace se prohloubily vzhledem k výstavbě „kruháku“ na Karlově.

Tisícihlavý dav (v něm zastoupeni domácí i zahraniční návštěvníci) postupoval mezi autodromy, dětskými vláčky, labutěmi, katapultem, létající lodí, lavicemi, kolotoči, horskou dráhou, střelnicemi a stovkami krámků s rozličným zbožím (od věcí denní spotřeby přes pouťová specifika až k vyslovenému kýči), děti se radovaly, rodiče starostlivě přepočítávali hotovost (žádná láce!), sluchové orgány dostávaly zabrat v změti navzájem se tříštící hudby všech žánrů, promísené vyvoláváním kolotočářů...

Množství pochutin a nápojů českých, slovenských, řeckých, vietnamských, činských, maďarských a dalších (mnohdy nestydatě předražených), počasí ukázalo příznivou i „aprílovou“ tvář, nade vším řev, ryk, smích, křík, obloha plná ulétnuvších balónků – člověk jen těžko hledal v té vřavě nějaký odraz původního smyslu pouti, která dodnes patří k největším v celé republice

Stačilo však v podstatě udělat pár kroků a nasycen, rozjařen, trochu i vyčerpán stanout v místech, kde se skutečně psaly dějiny a alespoň v mysli ten obraz zachytit. Musel jsi ovšem chtít...