Ve středu 4. 1. byla před hojnou návštěvou ve výstavní síni kutnohorského Spolkového domu slavnostně zahájena výstava fotografií Jakuba Vágnera (a jeho kameramanů).
Již její název Ještě než zmizí je příznačný, stejně jako skutečnost, že úvodní slovo měl starosta Kutné Hory Martin Starý, jehož aktivity z oblasti péče o krajinu a přírodu jsou chronicky známé.
Když moderátor vernisáže Michal Trnka vyzval Jakuba Vágnera (myslím, že ho není třeba nijak podrobně představovat, známe ho z mnoha publikací, relací, filmů, dokumentů, už tři roky i jako „souseda“ z Katlova) aby k expozici rovněž něco řekl, dostalo celé podvečerní setkání ještě další rozměr. Jistě: Vystavené fotografie jsou krásné, exotické, voní dálkami, dobrodružstvím, neobvyklými zážitky. Určitě: Zaujaly by i samy o sobě – barvami, zpracováním, námětem.
Ale Jakub Vágner dokázal i něco víc: Zabušit na brány našeho svědomí, donutit nás zamyslet se nad „neotřesitelnými“ hodnotami civilizace, nad naším postojem k přírodě („cestuji od 17 let, je mi pětatřicet a za tuto kratičkou dobu některé věci už nejsou realitou, což je děsivé.
Myslím si, že je třeba použít selský rozum, nemyslet si, že v přírodě si můžeme dělat, co chceme – jsme její součástí“).
Každá z fotografií má svůj příběh a Jakub Vágner jimi nešetřil. Jen namátkou: Setkání s vymírajícím kmenem, který má posledních 99 členů („když takový kmen zmizí, tak zmizí i jeho tisícileté zkušenosti“). Návštěva rodiny (v dané oblasti považované za bohatou) v obydlí bez ústředního topení, tekoucí vody a dalších (pro nás) „samozřejmostí“. Poznání nejteplejších a nejchladnějších končin planety. Vysychající řeky a jezera, mizející pralesy. Úžasná symbióza: Člověk – zvíře („oni si berou z přírody jen to, co nezbytně potřebují, my to, co chceme...“).
Bylo toho hodně, já jsem si nejvíc zapamatoval Vágnerův pobyt mezi starobylým společenstvím v Mongolsku, mluvícím vlastním jazykem. Jednalo se o jedinou rodinu v liduprázdném prostoru. Představte si ten moment: Po stokilometrovém putování stařešina rodu vytáhl na břehu dravé řeky jakousi fujaru, zapískal a přes řeku připlavalo veliké stádo sobů...
Na závěr už jen pár myšlenek Jakuba Vágnera: „Za zhruba 80 let našeho života vyroste maximálně jeden velký strom – ale ne skály, řeky, údolí.“ - „Prosím, aby každý z nás žil s vědomím, že chceme přírodu zachovat pro další generace“.
A úplně závěrem „bonbónek“ pro lidi z našeho regionu: „Sjezdil jsem celý svět a vlastně neměl žádný domov. Na Katlově jsem ho našel. Nikdy bych ho a naši republiku trvale neopustil. Viděl jsem mnoho nádherných scenérií, ale není nic krásnějšího, nad východ slunce nad Katlovem...“
PS: Výstava potrvá až do 29. ledna.
Zatím žádný komentář.