Ptáte se, jak mohu něco takového s určitostí tvrdit? Samozřejmě, že nemohu, ale věřím tomu a vím, že tak si to přejí mnozí z těch, kdo legendárního kutnohorského kapelníka, zpěváka, ctitele života, věčného optimistu, skvělého muzikanta, milovníka Kutné Hory, znali. A že nás za ty roky bylo! Od klukovské party a fotbalových žáčků přes absolventy tanečních, návštěvníky někdejších odpoledních čajů, plesů, tanečních zábav, promenádních koncertů, vyznavače jazzu, swingu a zároveň i dechovky – prostě dobré hudby, od spolupracovníků z někdejší Avie, přes kamarády, které si nadělal v mnoha místech světa (všude tam, kde dokážou ocenit, když člověk něco doopravdy umí a zvládá se o to bezprostředně podělit) a známé hudebníky (z nichž mnohé vychoval) až po lidi, kteří se při tónech jeho trubky poznali a nikdy na ty okamžiky nedokázali zapomenout. V únoru 2018 by mu bylo 90 let, zemřel v kutnohorské nemocnici 2. listopadu 2017. Už s ním devadesátku neoslavíme v průběhu stále oblíbenějšího pořadu v Tylově divadle (jak plánoval). Ani tohle však nemohu říct s naprostou jistotou. Chvíle s ním tvoří obrovskou mozaiku prožitků, obohatily život takovému množství lidí, že nelze odhadnout, ve kterém momentě si ho někdo připomene, vysloví: „To tenkrát s Mirkem“ - „Ten Jiřištův neodolatelný hlas a cit pro rytmus“ anebo jen prostě špitne: „Chybí nám a bude chybět“. Takoví lidé vždycky chybějí. A právě proto zůstávají nějakým způsobem navždy s námi...