Fotbal, to je fenomén, kvůli kterému se lidé radují, slzí, dokonce jsou známé i případy, že se válčilo – ale přes tu nesmírnou popularitu má věc dost podstatný háček. Při pohledu na to, jak těžko se dává „do kupy“ například fotbalový okresní přebor dorostu a po nahlédnutí do soupisek mužstev regionu (kde čtyřicátník není žádnou výjimkou, hodně hráčů je i o dost starších), mě napadá: Bude za takových pět – deset roků ještě fotbal v regionech, na vesnicích a v menších sídlech ještě realitou? Nestane se zmíněná popularita spíše „virtuální“ záležitostí, propíranou vleže na kanapi před obrazovkou, přetřásáním odměn, jež pobírají největší hvězdy, než tím opojným sportovním odvětvím, kterým do nedávna procházel v nějaké fázi života téměř každý kluk? Poměry se rapidně mění. Fotbalisté mají z jakési setrvačnosti nataženou ruku i tam, kde se odjakživa hrálo maximálně „za pivo a párek“, ale jakým právem?

Můžeme si namlouvat co chceme o kráse „kulatého nesmyslu“, bájných výkonech, radosti z gólů, atd. - faktem ale zůstává, že toto vše dnes například v našem okresním městě (které má po řadě „hubených“ let solidní soutěž) „láká“ do ochozů něco kolem stovky diváků – jinými slovy, když už se budeme držet hmotných záležitostí – po zaplacení nezbytných nákladů už ani na zmíněný „párek a pivo“ nezbývá.

Fotbal je nejen nádhernou hrou s obrovskou tradicí, kterou moje generace ještě doopravdy milovala, nadšeně ji provozovala, sloužila jí a klaněla se jí, ale také monstrózním šidítkem, v jehož jménu se oblbují masy, s cílem zakrýt jiné žhavé problémy (viz například rozpor mezi bezpečností v ulicích, životními podmínkami valné části populace a překrásnými fotbalovými areály pro „vyvolené“ v zemi pořadatelů mistrovství světa). Zakrývat si to nějakým idealizováním nepomůže, naopak. Jistě mi dáte za pravdu, když zdůrazním, že to ovšem neplatí zdaleka jen pro fotbal, tu krásnou, fascinující hru, která učarovala světu.