Ze zápisu šerifa Peribonky Romana „Pastevce“ Pastyříka: „Trampská osada Peribonka byla založena v Kadani roku 1945. Zakládající členové byli: Roman Pastyřík, Jan Dejmek, Jiří Zach a Josef Petráška, kteří později z této osady z různých důvodů odstoupili. Jsem jediný, který ze staré party zůstal věren tomuto názvu a této osadě. Jméno této osady vzniklo před druhou světovou válkou. Je pojmenováno podle místa v okolí Lán, které dobře neznám, kde se scházívali dříve trampové z celé republiky. Šerif těchto osad zahynul ve druhé světové válce v koncentračním táboře. Na jeho památku a poctu jsme se zakládajícími kamarády dali osadě toto jméno. Do budoucích let budeme všichni starší kamarádi této osady připomínat mladším členům lásku k lidem a přírodě.“
T.O. Peribonka má tedy své kořeny v Kadani, ale převážná část její činnosti se odehrávala na Kutnohorsku. Šerif Pastevec se totiž po odstoupení ostatních tří kamarádů vrátil do Kutné Hory, odkud pocházel, a navázal zde na činnost kadaňské osady. První zmínky o existenci Peribonky v Kutné Hoře najdeme v osadní kronice, která se začala psát roku 1971, ale osada zde začala fungovat už o několik let dříve. Své první sídlo měli trampové v údolí dnes zatopené vodní nádrže Želivky, poblíž vesnice Onšovec. Na tomto místě se scházela spousta osad a na zde pořádané akce často a rád jezdil i Honza Vyčítal. Po zatopení přehrady koupil šerif Peribonky chatu poblíž tohoto místa a činnost osady pak krátký čas pokračovala tam. Převážná část výročních ohňů se ale konala na později nalezeném místě, v lomu u Třebonína.
Na výroční ohně u Třebonína vzpomíná Jirka Staněk, dnes už poslední žijící člen Peribonky. „Jezdilo tam hodně lidí, a tak jsme to vždycky radši hlásili hajnýmu, abysme neměli zle. Ten s tím nikdy neměl problém, protože se mu líbilo co děláme a v sobotu večer se za náma vždycky přišel podívat. Soboty byly vždycky fajn. Ráno se narazil jeden sud, který se za chvíli vypil a pak se až do večera nesměl narazit další, protože šerif chtěl, aby v klidu proběhly soutěže. Takže lidi co přijeli třeba ve 3 hodiny škemrali ať se ten sud narazí dřív ale šerif nepovolil.
Policajti nás tam otravovali jenom jednou, přišli nám zkontrolovat občanky. Já měl třeba na kalhotách americkou vlajku a tu jsem samozřejmě musel odpárat. Taky nutili ostatní kluky, aby si sundali z klobouků skautský lilie. Ale nějaký větší problémy jsme s nima neměli.“ Kromě lomu u Třebonína byla pro osadníky důležitá ještě další dvě místa- salon Metro v Neškaredících a hospoda Na Škvrňově, kde se každý čtvrtek pořádaly osadní schůze a hrálo se na kytary.
Kroniky Peribonky (celkem 4 popsané sešity formátu A4), vypráví o různých osadních akcích. Návštěvy potlachů ostatních osad, meziosadní soutěže ve fotbale a nohejbale, vandrácké svatby několika členů osady nebo velké vandry, které trvaly i 14 dní. Lidé v osadě se samozřejmě obměňovali, starší kamarádi odcházeli (především z rodinných důvodů), ale noví přicházeli.
Zlomovým bodem byl pro Peribonku rok 1989. Spousta kamarádů najednou začala podnikat a na tramping už neměli z finančních, časových či rodinných důvodů čas. Přesto činnost osady pokračovala, a to až do roku 2004, kdy zahořel výroční oheň Peribonky naposledy. „No a v roce 2007 umřel Pastevec, náš šerif, a v osadě jsme zbyli jen já a kamarád Lepeška. To už osada v podstatě přestala fungovat úplně. Lepeška umřel v roce 2013 a já jsem zůstal sám. Je mi líto že už to nemám komu předat, protože mladý nejezdí a nemají o tramping zájem, takže se mnou vlastně skončí i celá naše osada.“, uzavírá trochu smutně naše povídání Jirka, poslední z Peribonky.
Zatím žádný komentář.