Kutnohořan RNDr. Jiří Morysek při své profesi, hledání ložisek nerostného bohatství v různých koutech světa, snoubí práci geologa s vášní cestovatele. V třídílném rozhovoru uveřejněném v Obzorech Kutnohorska v roce 2012 jsme se mohli spolu s jeho vyprávěním, doplněném nádhernými fotografiemi, pomyslně přenést do západní a střední Afriky, vnímat její barvy, zvuky přírody i bubnů domorodých afrických kmenů, jejichž strhující rytmus náhle přehlušily rakety vystřelené povstalci při státním převratu (v Mali). Při hledání ložisek zlata jsme se prodírali do hlubin civilizací nedotčeného tropického deštného lesa Francouzského Konga. Jako ložiskový geolog, odborník ve své profesi, se nechává najímat společnostmi, které získaly pozemky, licence a práva ke geologickému průzkumu nebo těžbě surovin. RNDr. Jiřího Moryska jsme požádali o setkání a rozhovor, abychom zjistili, do kterých zemí ho jeho další pracovní cesty zavedly:

Můžete uvést nějaký příklad?

Byl jsem pozván do několika rodin. Sice mají krásný dům, uvnitř jsou to ale téměř holobyty. Všichni chtějí mít velikou sedačku a velikou televizi, spí ale na matraci na zemi, kterou si často vytahují ven a spí před domem. Rolí manželky je starat se o kuchyň, o vaření. I když mají zařízenou kuchyň, sporák, vaří raději venku na hliněné trojnožce na otevřeném ohništi ve velkém kotli. Mají krásný velký prosklený dům, krásné auto, další vymoženosti, ale neumí s tím žít. Jakoby přeskočili nějakou dobu, skočili do dalšího tisíciletí se vším všudy. Na druhou stranu v jiné chudší části stále neuznávají záchody. Všechny své potřeby vykonávají pokud možno za tmy, vstávají na čtvrtou hodinu ráno, a jdou někam, třeba mezi baráčky, za roh, na břeh moře. Když se ale jedná o jídlo, jsou černoši až neuvěřitelně čistotní. Protože jedí rukama, běda, kdyby si je někdo neumyl a sáhnul do společného jídla. Všude na stole mívají lahvičku s naředěným jarem a misku s vodou.

Jak vám tam chutnalo?

Při vaření se používá pálivá paprika, piri piri, něco jako chilli papričky. Jídlo je tam jeden oheň. Chilli papričky používají z bezpečnostních důvodů proti střevním parazitům. Většinou my s tím máme velké problémy.

Co vás ještě zaujalo?

Díky tomu, že mají určité prostředky, můžou cestovat a navštěvovat se. Rodiny se scházejí poměrně pravidelně a velmi intenzivně. Jediná jejich starost je, aby bylo dost jídla, aby si dobře popovídali. Nemají žádný stres. Vidět je to i na silnicích. I když je tam chaos, neexistují žádná silniční pravidla, čtyřproudová ulice se změní na osmiproudovou, zakovávají klid a bouračky tam téměř nejsou. Chybí tam stres, který nás tady provází na každém kroku.

Mluvil jste o velkém rozmachu a rozvoji Ghany. Zbylo ještě něco z typické Afriky?

Svou podobu si zachovaly vesničky mimo hlavní tahy cest. Navštívili jsme například přístav Apam, který žije svým životem. Vyplouvají z něj lodě vydlabané z jednoho kusu dřeva. Místo plachet měli spoustu praporků, pestrobarevných vlaječek fotbalových klubů například Manchester United, AC Milan. Černošské posádky měly na sobě fotbalové dresy se jmény slavných fotbalistů – Ronalda, Messiho. Na břehu běhají děti bez dozoru, ženy oblečené v pestrých šatech nosí na hlavách jídlo a nabízejí je námořníkům, kteří se vydávají na cestu. Vlastně všechny náklady tam nosí na hlavě. To přetrvalo z minulosti, aby měli volné ruce pro mačetu a mohli si klestit cestu, či se bránit jedovatým hadům a podobně. Od nošení nákladů na hlavě mají pěkně formovanou postavu. I starší lidi chodí rovně, nehrbí se.

Dá se říci, které všechny země jste při svém povolání navštívil?

Nejvíckrát jsem asi byl v západní Africe, republika Mali, Ghana, Benin, Francouzská Guinea, Francouzské Kongo. Na východním pobřeží Sudán, Tanzánie a Mozambik, přes Rudé moře Saudská Arábie. Působil jsem i ve Střední Asii - Kazachstán, Mongolsko. Většinou se na některá místa vracím, protože výzkum pokračuje několik etap.

Jak se dá zvládnout dlouhodobý pobyt často daleko od domova, civilizace?

Ve Francouzském Kongu jsem měl kolegu, který v pralese žil téměř trvale a vracel se do Čech jen jednou po roce až roce a půl, aby nezapomněl češtinu a viděl, jak vypadá civilizace. Klobouk dolů, že tam dokázal přežít a že ho to nepohltilo. Ten tlak na to, aby si tam člověk udržel nějaké své návyky, je strašně silný. Je s podivem, že se tomu dá po nějaké době odolat.

Která z těch zemí vás nejvíc uchvátila, na kterou nejraději vzpomínáte?

Myslím, že nejhezčí bylo Mongolsko, které je našemu podnebí klimaticky nejblíže. Je tam poměrně příjemná suchá, i když mrazivá zima. Tamní krajina je snem každého dobrodruha. Je to vlastně jakýsi přechod mezi severním pralesem - tajgou, až do mongolských stepí se soliterními stromy, s přechodem do travnatých stepí až do polopouští a pouští. Myslím, že Mongolsko mělo pro mě asi největší kouzlo. Zrovna tak Kazachstán je tomu velmi blízko. Přechod mezi pralesem mírného pásu a divokou tajgou je úžasný. Nejdobrodružnější byla asi cesta do Francouzského Konga, kdy jsme prošli hluboko do deštného pralesa. To se dnes podaří už málokomu. Říkali jsme si, že se tam nikdo přes čtyři řeky nemůže dostat. Poslední zprávy jsou ale špatné. Po nás přišly dřevařské firmy. Čínské firmy postavily betonové mosty, aby se přes ně dalo převážet dřevo. Byl to poslední neporušený prales ve Francouzském Kongu. Devastace pokračuje strašně rychle. A ruku v ruce s tím jde osidlování.

Co vás čeká dál?

V přípravě jsou další cesty, ale myslím, že teď ještě chvilku vydržím doma v Kutné Hoře s rodinou a užiju si léto. Dnes jsem strhával ze střechy a fasády psí víno a břečťany….

Děkujeme za rozhovor.