V Českém muzeu stříbra v tomto roce vrcholí dlouholetá snaha o záchranu kamenosochařských památek Kutné Hory, které má muzeum ve své sbírce. Od roku 2009 muzeum spolupracuje při jejich záchraně s naším předním restaurátorem Mgr. art. Jakubem Ďoubalem, Ph.D., který mj. vede i litomyšlský Ateliér restaurování kamene na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. Pro některé studenty dr. Ďoubala se tak kutnohorské sochy staly i jejich diplomovými pracemi.

Celá spolupráce začala záchranou náhrobních kamenů, které byly někdy na přelomu 19. a 20. století zazděny do průjezdu Kamenného domu. Povětrnostní podmínky za sto let vykonaly své, a tak bylo nutné náhrobky sejmout a restaurovat.

V roce 2010 otevřelo muzeum ve sklepení Kamenného domu novou stálou expozici nazvanou Lapidárium: Umění kameníků středověké Kutné Hory, pro kterou bylo nutné očistit a konzervovat nebo restaurovat celou řadu gotických kamenných artefaktů z nejvýznamnějších památek města – chrámu svaté Barbory, Kamenného domu, Kamenné kašny nebo Vlašského dvora. Tento výstavní projekt přinesl řadu zajímavých poznatků, z nichž jednoznačně nejvýznamnějších bylo identifikování tří kvádrů s lidskými obličeji jako klenebních konzol varhanní kruchty z chrámu sv. Barbory, kterou vytvořil Benedikt Ried a která byla při rekonstrukci chrámu na konci 19. století stržena.

V následujících letech začalo muzeum se systematickým restaurováním barokních plastik, které se nacházely kolem trejvu na zahradě Hrádku. Jako první restaurovala litomyšlská studentka Pavla Szabová drobnější sochu svaté Barbory z 2. třetiny 18. století, kterou řemeslníci při opravě Hrádku v 90. letech minulého století při nešetrné manipulaci rozlomili na tři kusy. Pavla Szabová navíc vytvořila i ideální rekonstrukci původního vzhledu sochy, jejíž sádrový odlitek muzeum zakoupilo pro výstavní účely. Dnes jsou pro porovnání vystaveny obě sochy vedle sebe.

V roce 2013 si BcA. Dana Macounová vybrala pro svou diplomovou práci barokní sochu neznámé světice. O dva roky později zadalo muzeum dr. Ďoubalovi restaurování podobné sochy, která byla až po pás zahrabána v hlíně u ohradní zdi Hrádku. Teprve při jejím vyzvednutí byla tato socha – díky věži u nohou světice – určena jako svatá Barbora. A tady možná začíná další objev. František Beneš a po něm Otakar Hejnic se ve svých spisech o Hrádku zmiňují o dvojici soch, které zdobily jeho severní průčelí. Mělo se jednat o svatou Barboru a svatou Rosálii s andílkem. Nutno podotknout, že Hrádek byl od roku 1660 v majetku jezuitů, kteří v něm provozovali školu, takže i tyto dvě sochy by mohly pocházet ze sochařské dílny kutnohorských jezuitů. Pro potvrzení nebo vyvrácení této teorie však chybí opora v archivních pramenech. Obě dnes již restaurované sochy si mohou návštěvníci Hrádku prohlédnout vedle těžního stroje trejvu.

Další dnes již restaurovanou památkou je monumentální socha sv. Jana Nepomuckého od Lorce s bohatě zdobeným podstavcem. Socha, která původně stála někde v prostoru dnešní Okresní správy sociálního zabezpečení, byla asi v roce 1964 při výstavbě autobusového nádraží stržena. Pravděpodobně by zde zůstala ležet, kdyby ji Miloslav Smrkovský a Jaroslav Rezler více méně tajně nepřevezli do muzea.

Poslední barokní sochu si dr. Ďoubal odvezl z muzea minulý týden. Opět se jedná o sv. Jana Nepomuckého, který původně stál u domu čp. 71 na Komenského náměstí. Tato poslední socha by měla být vrácena na zahradu Hrádku v průběhu roku 2017.